Společnost přátel starožitností.

 

Společnost přátel starožitností byla založena v roce 1888. Z této doby pochází i její tradiční název, v němž se obráží tehdejší pojetí národního kulturního dědictví, souborně označovaného jako starožitnosti (význam tohoto slova se do současnosti značně posunul a Společnost svou činností zákonitě nemá nic společného se současným chápáním obsahu pojmu starožitnost). Vznik Společnosti se stal výrazem v komplikovaných podmínkách stále silnějších a naléhavějších snah o založení organizace, která by se věnovala studiu a zejména ochraně bezohlednou dravostí doby ohrožených "plodů duchovních a uměleckých našich předků". Kromě výzkumu a ochrany národního kulturního dědictví si Společnost v neposlední řadě uvědomovala i nezbytnost působení na nejširší veřejnost. Proto její zrod proběhl na základě obsáhlého, pokrokového a jednoznačně formulovaného programu, který dokázal spojit nejvýznamnější profesionály i nadšené a obětavé amatéry. Toto sepětí všech úrovní solidní zájemecké veřejnosti představuje nezaměnitelný charakteristický rys činnosti Společnosti do dnešních dnů. Od počátku v jejím čele stály výrazné ve své době vůdčí badatelské osobnosti.

Prvá etapa existence Společnosti, jíž se stalo období do prvé světové války, je charakterizována její klíčovou a významnou roli v rozvíjení a vědeckém etablování pestré škály historických disciplín. Kromě toho se jako jediná organizace svého druhu s celozemskou působností též rasantně a systematicky angažovala na poli vznikající památkové péče. To se projevovalo jak aktivitou v konkrétních případech, tak zejména v rámci klopotných snah o tvorbu památkové legislativy. Společnost se zároveň výrazně podepsala na vzniku české muzejní organizace. Protože v rámci členské základny značné procento náleželo archeologům, byly otázky této vědní discipliny v popředí zájmu. Společnost prováděla vlastní archeologické výzkumy, které přinášely matriál do jejích sbírek. Ty se i z ostatních oborů zdárně rozvíjely a uplatnily se i na Jubilejní výstavě roku 1891 a v rámci s ní souvisejících akcí. Již od samého počátku své činnosti se však Společnost potýkala (a doposud potýká) s ekonomickými, prostorovými a dalšími provozními problémy. To záhy vedlo k rozhodnutí, že narůstající sbírkový fond bude předáván odpovídajícím muzeím a institucím. Tento nezbytný krok pak v roce 1919 vyvrcholil předáním více než 17000 sbírkových předmětů.

Dynamický rozvoj činnosti Společnosti, jehož neoddělitelnou a velmi charakteristickou součástí se od počátku stalo i pořádání bohatě navštěvovaných přednášek si záhy vyžádal nezbytný užší kontakt se stále početnějším členstvem. Z počátku ho mělo zprostředkovat vydávání Zpráv či Rozprav. Po tříletých zkušenostech pak bylo v roce 1893 možno přistoupit k vydáváním skutečného periodika - Časopisu společnosti přátel starožitností. Na jeho stránkách našly své místo projevy všech pestrých stran života Společnosti, posléze však začaly převažovat práce historicko vlastivědného a umělecko historického charakteru. Jednotlivé badatelské specializace záhy v rámci Společnosti vytvořily své specialisované odbory. Prehistorický pak začal vydávat i vlastní periodikum Obzor prehistorický. Rozmach ediční činnosti umožnil i vydání prvých knih a široké členské základně počala sloužit postupně budovaná knihovna.

První světová válka přinesla pro slibně se rozvíjejícím se aktivity Společnosti drastické omezení. Po vzniku Československé republiky se pak v rámci celospolečenských změn od základu proměnil rámec a podmínky, v nich nadále Společnost mohla působit. Jednotlivé specielní historické disciplíny zákonitě přestávají být doménou spolkové činnosti a stávají se pracovní náplní specialisovaných vědeckých ústavů a dalších institucí. Památková péče se zároveň stává agendou státních úřadů. I když i v rámci tohoto systému zákonitě zůstávalo pro činnost dobrovolné organizace otevřené široké pole působnosti, musela Společnost při zachování a respektování svých hlavních cílů hledat nové postavení a hlavní obor svého snažení. V rámci nezbytného nelehkého rozhodování sehrály nepominutelnou roli i mimořádně tíživé ekonomické podmínky. Jejich důsledkem bylo již dříve zastavení terénní archeologické výzkumné činnosti a stále více a více vyvstávala nutnost nějakého radikálního řešení. Tím se v roce 1921 stal mimořádně bolestný prodej knihovny vznikající brněnské univerzitě.

Přes zmíněné komplikace však Společnost v nových poměrech pochopitelně nemínila resignovat na žádný z oborů své dosavadní činnosti. Její hlavní doménou se stala historická vlastivěda. Tento potřebný obor historického bádání nebyl (a doposud není) pracovní náplní žádné profesionální instituce a role Společnosti na tomto poli je doposud nezastupitelná. V rámci pěstování kvalitní historické vlastivědy se velkou výhodou ukázalo výrazně interdisciplinární složení členstva. Společnost se stala přímo koordinátorem české vlastivědné práce, kterou pozvedla na profesionální úroveň a přispěla k jejímu plnoprávnému zařazení mezi ostatní historické disciplíny. Na venek se to projevilo i podtitulem časopisu Ústřední orgán československé vlastivědy. Kromě jeho úspěšného vydávání se od 30. let bouřlivého rozvoje dočkala další ediční činnost. Jejím výsledkem jsou mimo jiné i některá zcela základní díla, z nichž namátkou připomeňme Příručku vlastivědné práce Františka Roubíka, Historický místopis země Moravsko - Slezské Ladislava Hosáka či spoluúčast na vydání Pravěkého Československa Jana Filipa.

Další pohromu a ochromení života Společnosti přinesla léta německé okupace. Slibný rozběh nové činnosti po konci války výrazně zbrzdily únorové události roku 1948, po nichž se Společnost stala nepohodlnou institucí. První, velmi těžkou ranou se stala ztráta vydavatelského oprávnění. Ustanovení Spolkového zákona z roku 1951 se Společnosti podařilo přežila díky jejímu nezastupitelnému postavení v organizaci vlastivědné činnosti. Nicméně fakticky se rámci nových poměrů a velmi neutěšených ekonomických podmínek stával prostor pro činnost Společnosti a tím i pro historickou vlastivědu stále menším a menším. Vydání každého ročníku Časopisu se stávalo komplikovaným dramatem, úspěšným až do roku 1962. Tehdy bylo nemilosrdným administrativním zásahem Společnosti její periodikum odejmuto a jeho vydávání převedeno na Národní museum - Kabinet muzejní a vlastivědné práce. Zde pak pod změněným názvem Muzejní a vlastivědná práce a s obsahem, zcela odlišným od původní převážně vlastivědné orientace, vycházel až do roku 1990. I v rámci mimořádně nepříznivých a více než i komplikovaných podmínek se však Společnost úporně snažila na ediční činnost zcela neresignovat. Ve spolupráci s Kabinetem muzejní a vlastivědné práce se jí ještě podařilo vydat čtyři svazky sborníku Acta regionalia a komunikaci s členstvem udržovat i prostřednictvím každoročně vydávaných Zpráv, obsahujících i zpracování dějin Společnosti.

Do velmi akutního ohrožení se sama fysická existence Společnosti ocitla v době od konce sedmdesátých let. Silné a nevybíravé politické a administrativní tlaky na její zánik přinutily tehdejší výbor hledat cestu, jak Společnost zachovat. Díky pochopení vedení Musea Hlavního města Prahy byla tato klopotná a z počátku beznadějně vyhlížející snaha korunována úspěchem a Společnost se zde mohla skrýt pod názvem Kruh přátel Musea hlavního města Prahy. Důstojným způsobem se formou prvého svazku sborníku podařilo oslavit i její stoleté jubileum v roce 1988.

Po roce 1989 se Společnost vrátila ke svému historickému názvu. V zavazující tradici své dnes téměř stodvacetileté činnosti pokračuje jak v přednáškové, tak ediční činnosti a tradičně vyvíjí i značnou aktivitu na poli ochrany národního kulturního dědictví a historické vlastivědy. Nedostatek jejího pěstování je v současné době, tragicky v mnohém připomínající poměry v nichž byla Společnost zakládána, zvláště bolestivý.

V současnosti Společnost pořádá každé poslední pondělí v měsíci (s výjimkou školních prázdnin) v Museu Hl. města Prahy přednášku. Tyto akce představují jedno z mála interdisciplinárních fór umožňujících setkání badatelů a zájemců z pestré škály speciálních historických disciplín. Pro své členy Společnost též pořádá vlastivědné zájezdy a umožňuje jim na přednáškách nákup velkého množství starší i současné, mnohdy jinde nedostupné literatury a to za výhodné ceny.

Pokračuje též ve vlastní ediční činnosti a to v několika formách. Návrat časopisu do lůna Společnosti narazil na zásadní ekonomické těžkosti (současná podpora Společnosti a tím i historické vlastivědy ze strany státu je bohužel více než symbolická) a proto je tento pod názvem Muzejní a vlastivědná práce - Časopis Společnosti přátel starožitností nadále vydáván za podpory ze strany Ministerstva kultury ČR ve spolupráci s Národním museem. Obsah se však navrátil k pestrému, převážně historicko - vlastivědnému zaměření, které vedlo k opětovnému vzrůstu zájmu o toto periodikum i jeho předcházejícím obdobím pošramocené prestiže. K roku 2008 se však současné vedení Národního muzea rozhodlo spolupráci ukončit a časopis tak bude muset nadále vycházet pouze v režii Společnosti.

Společnost též příležitostně pokračuje ve vydávání sborníků (doposud vydány čtyři svazky) a založením řady odborných průvodců Vlastivědná knihovnička SPS, v níž byl realizován nezanedbatelný počet svazků, se snaží dát nejširší zájemecké veřejnosti do rukou typ publikací, která v naší produkci citelně postrádáme. Společnost kromě toho formou sdružení prostředků participuje i na vydávání větších závažných publikací, ať již periodických (Sborník Castellologica bohemica věnovaný problematice feudálních sídel), tak monografických (např. knihy Chlumecko - Novobydžovsko z pera Karla Kuči a Hrady, hrádky a tvrze na Písecku T. Durdíka, F. Kašičky a B. Nechvátala). V roce 1998 se stala spolupořadatelem mezinárodní kastellologické konference Castrum Bene 6, která se konala v Písku a k níž vydala exkursního průvodce a podílela se i na realizaci jejího sborníku. Situace se opakovala v roce 2005 v případě konference Castrum Bene 9, konané na Hrubé Skále.

I za současné komplikované situace se Společnost, která se stala členem Panevropské federace občanských sdružení zabývajících se ochranou a studiem evropského kulturního dědictví EUROPA NOSTRA, silně angažuje ve věci zachování národního kulturního dědictví a zlepšení zanedbaného vztahu naší veřejnosti k němu.

V rámci oslav 110 jubilea v roce 1998 vydala Společnost pro své členy bronzový odznak se znakem SPS - románským gryfem - i trička se stejným emblémem.

Ke dni 18. 12. 2006 měla SPS 833 individuálních a 45 kolektivních členů (nalezneme mezi nimi jak různé instituce včetně vědeckých ústavů, tak občanské sdružení či obce).

Zpět