spslogo.jpg (189245 bytes)

Poslední aktualizace 18.01.2024

© Karel Kuča 2006–2024

SPOLEČNOST PŘÁTEL STAROŽITNOSTÍ

The Czech Society of Antiquaries
Gesellschaft der Antiquitätenfreunde

Nejstarší český spolek pro vlastivědu a kulturní dědictví

Starosta: Ing. arch. Petr Chotěbor, CSc.

Historie SPS Bulletiny SPS

English

Deutsch Časopis Společnosti přátel starožitností a pokyny pro autory
Starostové SPS Kontakt Přihláška Stanovy SPS
platné od 
19. 2. 2013
Změna výše členských příspěvků v souvislosti s převzetím Časopisu Společnosti přátel starožitností do vlastní režie
Knihovna SPS Obsahy Časopisu SPS Najdete nás i na Facebooku:
https://www.facebook.com/SPS.cz/events
https://www.facebook.com/SPS.cz/notes

Vážení členové naší společnosti, dovoluji si vám oznámit dvě změny, které se týkají našeho přednáškového cyklu. Národní technické muzeum si z našeho domluveného programu dělá trhací kalendář a bohužel nám byly přesunuty dva termíny přednášek v prvním pololetí tohoto roku (vždy o týden kupředu). Na našem webu najdete aktuální bulletin s opravenými termíny. A prosím opravte si ve svém kalendáři dubnový a červnový termín. V dubnu bude přednáška v pondělí 15. dubna a v červnu bude přednáška v pondělí 10. června. Ostatní termíny zůstávají beze změny. Za komplikace se vám nesmírně omlouvám, ale jde o zásah vyšší moci.

S omluvou Vojtěch Kašpar,  jednatel SPS a redaktor ČSPS.

Společnost přátel starožitností (SPS), založená již roku 1888, náleží mezi nejstarší české spolky, zaměřené na poznávání a ochranu národního kulturního dědictví. U zrodu společnosti s velkoryse a jasně formulovaným programem stáli jak významní profesionálové, tak nadšení amatéři, a spojení všech zájemců o historickou problematiku se až po současnost stalo charakteristickým rysem členské základny společnosti, která dnes (2022) čítá 313 členů individuálních (specialisty mnoha historických disciplín i řadové členy z řad amatérů) a 54 kolektivních (muzea, archivy apod.) nejen z České republiky. Společnost se vždy snažila rozvíjet mnohostranně orientované historické bádání, regionální historii a historickou vlastivědu, aktivně se angažovala v péči o historické památky a podílela se na tvorbě památkové legislativy. Od roku 1893 vydává Společnost svůj Časopis a v rámci svých možností vyvíjí i další ediční činnost. Společnost již vydala čtyři specializované sborníky (věnované významným osobám společenských a především historických věd), početné brožury vlastivědné knihovničky (věnované významným architektonickým i archeologickým památkám) a podílela se na vydávání mnoha sborníků a monografií (např. Castellologica bohemica). Pro své členy Společnost jednou měsíčně pořádá přednášky, pokračuje v tradičních exkurzích a pravidelně zásobuje své členy veškerou literaturou věnovanou společenským vědám s výraznou slevou. Nejen dlouholetá tradice, ale především bohulibá, pestrá a zajímavá skladba současného spolkového života přilákala do našich řad množství uznávaných členů, kteří dali Společnosti punc nejprestižnější organizace tohoto druhu v naší zemi v celé šíři spektra jejího působení.

Aktuální složení Výboru SPS (od 9. 12. 2019):

starosta – ing. arch. Petr Chotěbor, CSc.
místostarosta – ing. arch. Karel Kuča
jednatel a pokladník – Mgr. Vojtěch Kašpar
člen výboru pro kolektivní členy – PhDr. František Gabriel
členové výboru –
Mgr. Josef Hložek, JUDr. Vilém Knoll, PhDr. Stanislava Dvořáková, Daniela Houšková

Founded in 1888, the Czech Society of Antiquaries is one of the oldest associations in the country focused on understanding and protecting cultural heritage. Present at the birth of the society with its grand and clearly formulated mission were both prominent professionals and enthusiastic amateurs, and it was this union of all parties interested in historical issues that has remained a defining feature of the organisation’s membership, which today numbers 313 individual (specialists in many historical disciplines and amateurs) and 54 collective members (museums, archives, etc.) from the Czech Republic and abroad. The Society has always promoted multifaceted historical research, regional history and local historical studies; it has been actively engaged in monument protection and has contributed to the creation of new heritage legislation. The Society has published its own periodical since 1893 and is also involved in other publishing activities. The Society has already issued four specialised volumes devoted to prominent figures in the social and historical sciences, numerous local history brochures focused on important architectural and archaeological landmarks and has contributed to the publication of many journals and monographs, including Castellologica bohemica. The Society organises monthly lectures for members, continues its traditional excursions, and regularly supplies members with a range of literature dedicated to the social sciences at significant discounts. It is not only the Society's long tradition, but primarily the praiseworthy, varied and interesting structure of current Society life that has drawn many esteemed figures to its ranks, and it is they who make the Society one of the most prestigious organisations of this type in our country in all of the areas in which it is active.

 

Die bereits im Jahre 1888 gegründete Gesellschaft der Antiquitätenfreunde gehört zu den ältesten tschechischen Vereinigungen, die sich auf die Erkenntnis und den Schutz des nationalen Kulturvermächtnisses orientieren. An der Wiege dieser Gesellschaft mit ihrem klar formulierten Programm standen sowohl professionelle Fachleute sowie auch begeisterte Amateure und die Verbundenheit aller Interessenten für die historische Problematik bis zur Gegenwart ist zu einem charakteristischen Zug ihrer Mitgliedsbasis geworden. Heute (2022) zählt die Gesellschaft 313 individuelle Mitglieder (Spezialisten vieler historischer Disziplinen und Amateure) und 54 Kollektivmitglieder (Museen, Archive uähnl.) nicht nur aus der Tschechischen Republik. Die Gesellschaft bemühte sich stets um die Entfaltung einer vielseitig orientierten historischen Forschung, regionalen Geschichte und historischen Heimatkunde, engagierte sich aktiv in der Pflege der historischen Denkmäler und beteiligte sich an der Bildung der entsprechenden Legislative. Seit dem Jahre 1893 verlegt die Gesellschaft ihre eigene Zeitschrift und im Rahmen der beschränkten Möglichkeiten entfaltet auch eine weitere Editionstätigkeit. Es erschienen bereits vier spezialisierte Sammelbände, (die bedeutenden Persönlichkeiten der gesellschaftlichen und vor allem historischen Wissenschaften gewidmet waren), für die heimatkundliche Bibliothek erscheinen mehrere Broschüren (die den bedeutenden architektonischen oder archäologischen Denkmälern gewidmet sind). Die Gesellschaft beteiligte sich an der Herausgabe vieler Sammelbände und Monographien (z.B. Castellologica Bohemica). Für ihre Mitglieder veranstaltet die Gesellschaft einmal monatlich Vorträge, setzt die traditionellen Exkursionen fort und versorgt regelmässig ihre Mitglieder mit sämtlicher Literatur, die den gesellschaftlichen Wissenschaften gewidmet ist und dies mit markanter Ermässigung. Nicht nur die langjährige Tradition, sondern vor allem die erfreuliche, bunte und interessante Komposition des derzeitigen Vereinslebens führte in unsere Reihen zahlreiche anerkannte Persönlichkeiten, die der Gesellschaft das Siegel der höchsten Prestige in unserem Lande im ganzen Spektrum ihrer Wirksamkeit verliehen.

 

fotopraha.JPG (349625 bytes)

Výbor SPS s velkou lítostí a zármutkem oznamuje, že dne 20. 9. 2012 nás nečekaně navždy opustil náš dlouholetý starosta, Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc.

(24. ledna 1951 – 20. září 2012)

Tomáš Durdík po převzetí Ceny Europa Nostra/EU v Amsterdamu v červnu 2011.

Není to tak dávno, co jsem měli možnost společně oslavit šedesáté narozeniny Tomáše Durdíka, dlouholetého vědeckého pracovníka Archeologického ústavu AV ČR, předního znalce evropské hradní architektury i hmotné kultury vrcholného a pozdního středověku, kamaráda, přítele. O to smutnější a překvapivější zpráva přišla 20. 9. 2012, kdy nás Tomáš Durdík, den po návratu z jeho oblíbené konference středověkých archeologů v Českém Těšíně, navždy opustil.

Pohřbů významných českých středověkých archeologů bylo v poslední době více než dost. Jen v loňském roce nás opustili např. Ladislav Hrdlička či Miroslav Richter, kteří stáli u kolébky české archeologie středověku a tedy i u počátků Tomášovi odborné dráhy. Obou si vždy nesmírně vážil, jejich smrt se ho hluboce dotkla a jejich odchodu nesmírně litoval. Oba patřili mezi tu generaci středověkých archeologů, kterou jsme podvědomě považovali za neměnnou konstantu. Byli jaksi všudypřítomní a stálí v čase dlouhého trvání. Jejich odchod nás všechny zaskočil, bolel. Odchod Tomáše Durdíka téměř do roka a do dne po těchto velikánech našeho oboru byl v pravém významu toho slova šokem. Opustil nás předčasně, v nejlepších letech, plný síly a odešel od rozdělané práce. Od ohromného množství práce, která možná v systému plánované vědy stála i za jeho předčasným koncem.

Tomáš Durdík se nikdy nešetřil. Již kapitola v Hledání zmizelého věku Zdeňka Smetánky, věnovaná shánění matrace, která měla v polních podmínkách výzkumů ulevit jeho “houserovi”, hovořila o jeho maximálním fyzickém nasazení při objevování tajemství hradní architektury v samých počátcích jeho kariéry. Nikdy neutíkal do tichosti kanceláří, nikdy se nestal kabinetním vědcem a do svých posledních dnů pracoval v terénu. Přesto po sobě zanechal monumentální dílo, tvořené nedostižným seznamem bibliografických položek monografií, sborníků či článků v domácích, ale především zahraničních periodikách. Tomášovo nezměrné pracovní nasazení a vražedné tempo vyústilo v mimořádnou šíři jeho aktivit, které byly alespoň částečně popsány při vzpomenutí jeho nedávných šedesátin.

Naprosto neočekávaný a předčasný odchod Tomáše Durdíka z našich řad je šokující. Nedokázali jsme si představit, že to přijde, natož tak brzy. Můžeme se nevěřícně ptát, proč dostal tak málo času. Zanechal tu mnoho nedodělané práce, ale bez jeho nepřehlédnutelné postavy zkrátka mnoho věcí bohužel nebude.

Jeho nezastupitelná pozice je především ve strukturách evropského bádání o hradní architektuře. Zde představoval persónu zcela nenahraditelnou. Díky ní jsme měli ve všech hradologických evropských orgánech či konferencích svého člověka, který reprezentoval českou středověkou archeologii i památkovou péči za hranicemi našich zemí. V průběhu svého bohužel krátkého života představil zcela novou koncepci studia českých hradů, uvedl je do evropského kontextu a postupně rozvíjel metodiku jejich studia, o jejímž významu svědčí i obecně přijímaný termín “česká škola”. Dalším zářným příkladem nezastupitelnosti je jeho pedagogická činnost a to nehovořím pouze o jeho působení v rámci vysokého školství. Vedle studentů vysokých škol totiž Tomáš Durdík formoval stovky či spíše tisíce lidských osudů dnes často bezejmenných obličejů na vybledlých fotografiích z archeologických výzkumů českých hradů, kde se po dlouhá léta scházela pestrá skupina brigádníků. Jeho schopnost zasvěceně hovořit na téměř jakékoliv téma a s kýmkoli, nesdělitelná atmosféra soudržnosti a schopnost nenásilného přenášení podstatných životních návyků do budoucího života formovala množství osob působících na jeho výzkumech, mezi nimiž vyrostlo nemalé množství nových středověkých archeologů.

Nenahraditelný bude Tomáš Durdík při popularizaci archeologie jako vědního oboru. Jeho působení ve Společnosti přátel starožitností a v množství dalších zásadních spolků, psaní srozumitelných publikací, které k hradům přivedlo ohromné množství obyčejných lidí, se kterými následně spolupracoval na jejich záchraně v rámci různých spolkových sdružení, jeho účast v nezapomenutelných dokumentárních televizních či rozhlasových cyklech či jeho průnik na stříbrné plátno, to vše představovalo ohromnou reklamu archeologii. Pro její popularizaci a zviditelnění udělal Tomáš Durdík možná více, než dnes tolik populární archeologické parky, skanzeny či skupiny historického života. O významu jeho osobnosti pro společnost i skutečnosti, že bezpochyby jako jeden z mála archeologů vystoupil z uzavřeného společenství do obecného povědomí, svědčí zájem médií o jeho předčasný skon. Když jsem v den jeho smrti, v přesvědčení, že to nemůže být pravda, zadal do internetového vyhledávače “zemřel Tomáš Durdík”, objevilo se 4.560 odkazů. Zároveň v den jeho smrti bylo na stránkách největší internetové encyklopedie doplněno datum jeho úmrtí. Kterému ze současných žijících archeologů by byla věnována taková pozornost?

Tomáš Durdík byl tahounem velkého počtu spolků, sdružení a činovníkem četných odborných či profesních sdružení nebo redakčních rad. Obecně mám pocit, že se nikdy nesmířil s velmi často běžným pasivním přístupem ke členství v těchto orgánech. Pamatuji ho vždy jako iniciátora, hlavního a často jediného hybatele i finančního manažera. Shánění příspěvků, recenzí, redakční práce a shánění peněz na publikační aktivity bralo sílu, ale bez něho by v našich knihovnách nestálo 12 svazků renomovaného sborníku Castellologica bohemica, nevycházel by 120. ročník Časopisu společnosti přátel starožitností a světlo světa by nespatřilo ohromné množství dalších článků či publikací. Také tuto ztrátu bude velmi těžké zacelit a podobně bude Tomáš Durdík chybět i našim památkám. Sám říkal, že jeho hlavní náplní práce je “jezdit po Čechách a brečet”. Kdo bude brečet za něj ? Obávám se, že právě ty památky. Ne nadarmo získal, jako jediný český archeolog a památkář, cenu Evropské unie za záchranu evropského kulturního dědictví. Podobného ocenění v domácím prostředí se již bohužel nedočkal, což svědčí o věhlasu, slávě i prokazované úctě, kterou pobíral v zahraničí. Jak už bývá typické u předních osobností našeho života, naše společnost se k těmto lidem chová vždy poněkud macešsky.

Tomáše Durdíka jsem potkal v roce 1982, když jsem chtěl provádět archeologický výzkum na hradě Zlenice. Když jsem mu to tehdy sdělil, vypadalo to chvíli, že se o něj pokouší mrákoty. Poté co se vydýchal, pozval mě na výzkumy hradů Křivoklát, Jindřichův Hradec a především Týřov. Krumpáče jsme potom spolu zkřížili na Zlenicích hradě až v roce 1999. Je zcela symbolické, osudové a těžko uvěřitelné, že naposledy jsme se spolu viděli přesně po třiceti letech, na počátku srpna právě pod zlenickým hradem. Potom jen pár telefonů a spřádání dalších plánů. Ani na tu díru se na Zlenice už nepřijel podívat.

Nic z toho co jsem přál Tomášovi k jeho šedesátinám se nesplnilo. Byl tu s námi ještě rok a půl a odešel tak náhle. Někdy jsem se “obával”, že se potkáme nebo zavolá. Vždy následovala nějaká prosba, bylo potřeba něco udělat, dokončit, sejít se, poslat. Nebyly to úkoly, ale vždy prosby, které nějak nešlo odmítnout. Strašně bych chtěl, aby zase zavolal, abychom se ještě setkali, abych slyšel ty stesky a prosby. Zůstalo tu spoustu práce, ale je nás na ni nějak málo a těch sil co měl on se též nedostává. Zřejmě proto praskl kotel. Tome vzpomínáme, a díky, díky moc.